Banda v Alpách

Bylo nás šest. Já a dalších pět humanoidů. A začlo to tak, že jsme byli letos v březnu v Peci provětrat při poslední možné příležitosti naše (u některých vypůjčená) sněhová prkénka. Tato třídenní akce dopadla výborně a tak slovo dalo větu a dohodli jsme se na další akci. Člověk si má klást stále vyšší cíle a tak další cíl byly Alpy na začátku prosince.

Když se vrátím ještě k tomu březnu v Peci, tak v duchu moderní doby bych tu akci popsal těmito keywordy a frázemi: kuchař, komunisti pod ledem, arogantní pražáci, tulamore, večerní lyžování a ťulení. Kdo se ke komu ťulil bych tu nerozmazával, mám zakázáno Honzu s Hugem jmenovat,

A nyní zpět k Alpám. Role jsme měli rozdělené následovně. V. zařizoval počasí, E. (to jako já) to organizoval a zajišťoval destinaci a ubytování, P. kuchtil, H. a K. (taky řečený S., A., R., K.) měli na starosti tekutou stravu a H. měl od začátku padla.

Výběr destinace byl zpočátku obtížný, ale po minutě váhání jsem zvolil jistotu. Mauterndorf u Salzburgu. Ne abyste tam jezdili! Až tam pojedeme příště, nerad bych, aby tam byla hlava na hlavě. Výběr ubytování už tak jednoduchý nebyl, ale protože nás bylo šest chlapů, nakonec jsem zvolil krásný mezonetový apartmánek se dvěma koupelnami, kuchyní a postelí s nebesy. Nikdo si nestěžoval. H. jen pak celý den říkal, že bude něžnej. Asi ho zaujala ta nebesa.

Ještě před tím, než jsme dorazili na místo ke zmíněnému penzionu, museli jsme absolvovat vzdálenost Praha – Mauterndorf – cca 500 km. Jeli jsme ve dvou vozech, přičemž pražská skupina (pro jednoduchost ji označujme skupinou A) vyjela z Prahy a ne náhodou získala označení "arogantní pražáci", druhá skupina (B) získala nickname "drzí vidláci" a vyrážela z nějakého vidlákova (jak jinak). Skupina A i skupina B disponovala GPS navigací. To je důležité zmínit. Neboť disponent H. ve voze A, který jel první, disponoval s navigací tak obratně, že ji vypnul vždy 3 kilometry před důležitou odbočkou. Takže jsme na cestě do Rakouska skončili v Německu. Vozidlo B se zdálo býti po tomto lapsu klidné až do doby, kdy vozidlo A (které jsem měl tu čest řídit já) se začalo v Německu na nějakém podivném odpočívadlu blížit zpět na dálnici. Ovšem tak trochu do protisměru. Nevím, jak to bylo možné, když jsme následovali ukazatele na vesničku jménem Rastplatz. To už drzé vidláky ale vyvedlo z míry natolik, že začali za námi mávat, blikat a troubit. A tak nás zachránili před rozmáznutím protijedoucím kamionem a zejména před rozmáznutím v místním tisku.

Jakmile ale H. nahodil navigaci, už jsme se chytli a po několika dalších chvílích jsme dorazili na místo. Vlastně, abych pravdu řekl, penzion jsme hledali nějakou chvíli. Když jsem totiž dělal domácí přípravu a zapisoval jsem si ulici s číslem (Markt 159), netušil jsem že (a) v Mauterndorfu je snad všechno označeno Markt a za (b) čísla na domech nedávají žádnou číselnou řadu, už vůbec ne lineární.

Majitelka domu byla ale docela v pohodě a naše asi hodinové zpoždění (zhruba hodinu po půlnoci místního času) vzala se znuděným zívnutím.

Apartmán jménem Wolfgang byl úžasný. Dvě dvojice mohly spát jako manželé, jeden šťastlivec (K.) měl samotku (ale s televizí a knihovnou!) a druhý šťastlivec pro změnu měl postel naproti záchodu s koupelnou. Nebudu zastírat, že spal jak nemluvně.

Jako zásadní a zcela nepostradatelným faktem bylo to, že jsme měli výborného kuchaře (vidlák P.). Hned první den byly k večeři v menu steaky. Ještě ráno cestou na sjezdovku jsme se olizovali. Druhý den špízy a třetí den přišel na řadu den odleželý gulášek. Další pochutiny a dobroty nebudu zmiňovat, neboť už během steaků se někteří nechali slyšet, že pošlou svou drahou polovičku k P. na zkušenou.

Pokud to dostatečně hlasitě nezaznělo, tak to zaznívá tady a teď: kuchyně byla výborná! A to nejen večeře, ale i snídaně a dokonce i svačiny na svah. Druhý den musel vzít dokonce H. na svah baťoh, aby se stihly svačiny včas vypít.

Ještě krátkou poznámku k pitnému režimu. Zatímco první den (den příjezdu) se popíjelo víceméně decentně (na svahu, pokud vím, zvracel jen V.) , druhý den už se nepilo skoro vůbec. Až třetí den H. (jakožto jeden z týmu dohledové skupiny, která dohlížela na dodržování pitného režimu) pojal podezření, že veškeré pitivo se nestihne vypít (cituji: "vychlastat"), tak nastolil tvrdý řád. Za tímto účelem si přivezl hru jménem …nepamatuju si jméno, ale to je jedno. Její hlavní pointou bylo to, že ten, kdo prohraje, musí do sebe lupnout panáka komunisty pod ledem (teplá griotka s ledovou vodkou). Topili jsme jednoho komunistu za druhým (tedy hlavně K.) a netrvalo dlouho a zdecimovali jsme komunisty totálně. Nezbyl ani srpeček s kladívkem.

Možná i to byl důvod, že jsme na sjezdovkách první (to byl pátek) a i druhý den byli skoro sami. Několik kilometrů sjezdovek a skoro jen pro sebe. Skoro ráj na svahu. Svištělo to parádně, ale zejména druhý den pálily stehna už docela dost. To až třetí a poslední den jsem okoukal tzv. hugostyl a zcela změnil styl jízdy. Asi tak, že (jak poznamenal H.) počet provedených obloučků se blížil počtu zatáček sjezdovky. Jediné, co tento poslední den trochu kazilo celkový parádní dojem z lyžování, byla mlha a docela husté sněžení, které se v té rychlosti měnilo v malé štiplavé jehličky. Poučení pro příště – pořídit si kuklu a nenosit v tomhle počasí sluneční brýle.

Určitě jsem nezmínil všechny povedené taškařice, nepopsal dostatečně všechny držkopády, nezmínil objednávání jídla v horské restauraci stylem – první si objednal a další už říkali jen "Ich auch" nebo ti světovější "Me too" atd. Sečteno a podtrženo, byla to povedená akce a je skoro jisté, že se bude opakovat.

A na závěr klíčová slova a fráze: alpy, navigace, wilma, kuchař, arogantní pražáci, drzí vidláci, komunisti pod ledem, pájka, poweball, ich auch. Jak je vidět, akce se mění, ale klíčová slova zůstávají.

Leave a comment