Univerzitní vzdělání

Pro toho, kdo nikdy nevkročil na akademickou půdu, může být orientace v systému studia na vysoké škole pravou španělskou vesnicí. V horším případě džunglí. Nutno hned na začátku podotknout, že i leckterý student v tom má neskutečný chaos. Nechci zde popisovat systém školství u nás. Spíše se zaměřím na obecnější problémy, společné rysy a rozdíly mezi různými druhy vysokých škol.

 

Naše vysoké školy lze podle zaměření hrubě rozdělit na dvě skupiny. Tou první jsou humanitně a umělecky zaměřené. Druhou skupinou jsou školy přírodní a technické.

 

Oba typy škol mají bezesporu mnoho společného. Bez ohledu na toto rozdělení je tedy jasné, že dvě školy stejného zaměření mají různou šíři záběru probírané látky. Různá je i hloubka probírané látky. To přímo ovlivňuje kvalitu vzdělání o které bude ještě nejednou řeč.

Faktor, kde lze již najít velké disproporce mezi výše zmíněnými typy škol je, jakým poměrem školy „mixují“ studentům výuku teoretických vědomostí s výukou praktických schopností. Podle mého názoru právě v tomto ohledu zaostávají technické školy, za školami uměleckými. Zatímco absolventi uměleckých škol mohou ihned pracovat na reálných projektech, takovému technikovi přeci jen trvá nějaký čas, než se přizpůsobí v praxi. Je to dáno právě poměrem teorie a praxe vyučované na univerzitách. Technické školy totiž kladou důraz na výuku teorie s tím, že praxe je až druhořadou záležitostí, kterou si každý student může doplnit sám. Je to samozřejmě dáno i tím, že na výuku technických předmětů je nutné vynaložit nemalé finanční prostředky. Ty v našem školství samozřejmě zatím scházejí. Budoucnost je v tomto směru velmi nejasná a já pochybuji, že se v blízké době stav věci radikálně zlepší.

Dalším rozdílem, který s financemi už moc nesouvisí, je to, co předávají učitelé studentům. Na technických oborech se předávají ve větší míře formalizované vědomosti. Ty jsou dány historickým bádáním a výzkumem. Z toho plyne ten fakt, že si student na takovéto škole pěstuje spíše vztah k danému oboru, než k samotnému učiteli. Učitel zde působí jako jakýsi prostředník mezi vědou a studentem dychtícím po vědomostech. Naopak je tomu u škol uměleckých. Zde je tendence předávat spíše postoje, názory a přístupy toho kterého učitele. Je zde patrnější vztah učitel – žák. Důležitá je osobnost učitele. Například u akademického malíře lze jednodušeji rozpoznat, kdo byl jeho učitelem. Těžší je to u strojního inženýra.

U obou typů škol přímo ovlivňuje vztahy učitel – žáci, množství studentů připadajících na jednoho učitele. Myslím si, že technické školy se snaží každým rokem přijímat více a více studentů s tím, že chtějí zpřístupnit studium pro největší počet studentů. Tím klesá kvalita studia s rostoucím počtem studentů na jednoho pedagoga. A tím i celková kvalita technického vzdělání. To opět souvisí s ekonomickou otázkou, protože školy dostávají od státu finanční příspěvek na každého studenta. U uměleckých škol není tento trend tak markantní. Souvisí to také s tím, že o obory umělecké je menší zájem než o obory technické. Z toho důvodu je možné se domnívat, že kvalitnější výuku nalezneme na školách s menším počtem studentů.

Jak problém kvantity řešit tak, aby se zvyšovala kvalita? Jedním z řešení, které se více či méně daří uplatňovat je, co nejvíce rozdělit studium na specializace. S tím, že některé předměty by se vyučovaly společně pro všechny specializace. V rámci těchto specializací vznikají předměty volitelné. Každý student má povinnost si vybrat. To je novinka posledního desetiletí. Dříve měl student pouze povinnost. Dnes má povinnost, zvolit si, co mu nejvíce vyhovuje. Je mu nabízeno několik specializovaných předmětů vztahujících se k jeho oboru.
Toto pravidlo se uplatňuje na všech typech škol u nás, bez ohledu na to, zda je to umělecká škola nebo technická. Opět je rozdíl jen v poměru povinných předmětů a těch volitelných. Technické školy jsou stále více „povinné“ než „volitelné“. Ale i toto se řeší. Například zavedením kreditového systému. Popisem této novinky „polistopadového“ vysokého školství se tu zabývat nebudu, protože překračuje rámec tohoto textu.

Problémem volitelných předmětů je právě jejich volitelnost. Škola musí vybrat předměty tak, aby nedocházelo k tomu, že si většina studentů vybere jeden předmět na úkor jiného. Opět bychom se dostali do problému velkého množství žáků na jednoho učitele. Proto se kapacity těchto specializovaných předmětů omezují. A to tak, aby byla zaručena optimální finanční efektivita. Je zřejmé, že nejkvalitnější výuka by probíhala tak, že by každý student měl vlastního učitele. To lze jen na velmi specializovaných uměleckých školách. Případně na školách soukromých za velmi bohatou finanční odměnu. To je nerealizovatelné na technických univerzitách. To by bylo časově i finančně neúnosné. Proto se hledá vhodný kompromis. Bohužel, dvacet pět žáků, jak je dnešní standard, odpovídá možná jen finanční efektivitě. O kvalitativní optimalitě by se dalo s úspěchem pochybovat.

Školy tedy řeší rovnice, kde mezi známými konstantami vystupují finance. Mezi neznámými se vyskytuje počet předmětů (ať už povinných či volitelných), jejich časový rozsah, počet dostupných učitelů a z toho plynoucí maximální počet studentů na daný předmět. Z toho vzniká nepředstavitelný organizační a logistický problém. Kdy a kam umístit výuku? Jak zajistit technické zázemí výuky? Atd.

Volba vhodných předmětů je omezena i dalšími hledisky. Jedním z nich je zvyk a tradice. Dalším hlediskem může být například to, že škola deklaruje u absolventů určité znalosti kompatibilní s evropskými, popř. světovými normami. Například na některých elektrotechnických univerzitách je možné vhodnou kombinací volitelných předmětů dosáhnout vzdělání, které odpovídá normě IEEE. Proto nemohou školy zrušit některé předměty i když jsou časově i finančně neefektivní. Laicky řečeno, není o ně mezi studenty zájem nebo příprava pedagogů na výuku těchto předmětů neodpovídá finanční odměně.

Jak je vidět z předchozího textu, vše se točí kolem peněz. A peníze nejsou, tím méně ve školství. Proto hodně záleží na tom, jak dokáže vedení školy zorganizovat a zoptimalizovat počet a typ předmětů tak, aby to škola utáhla finančně a příliš neochudila studenty o vzdělání.

 

Leave a comment