Mé tělo už cítí jistou únavu z celého toho lopotění za celý uběhnuvší kus roku. Potřeboval bych dovolenou jako sůl. Ne, že bych to už do vánoc nevydržel (mimochodem, letos volné dny během svátků vycházejí pěkně blbě!), ale přeci jen, malý oddych by to chtělo. Jenže, kde na to vzít čas, když je furt co dělat. Odříznout pupeční šňůru od práce a všech možných aktivit a na chvilku se zastavit a oddechnout. Jenže problém je v tom, že před dovolenou se většinou člověk snaží zvládnout vše, co nestihl za poslední dva měsíce a po dovolené zase musí dohánět to, co zameškal během dovolené. Říkám tomu Sendvičový paradox dovolené.

V praxi to pak vypadá tak, že je člověk stresojdní před dovolenou kvůli nedodělkům v práci, kvůli shánění věcí na dovolenou, plánování dovolené a tak podobně. Takto to trvá tak týden, bez ohledu na to, jak dlouhá je dovolená.

Pak přijdou minimálně dva týdny dovolené. Tak je snad v pohodě, i nějaký ten odpočinek přijde, ale uteče to strašně rychle.

A člověk se vrací do práce a třese se, co se kde posralo. Když to jde dobře, je vše v pohodě, ale stejně ten šok. Najednou pracovat, zase vstávat brzo. Elán načerpaný na dovolenou je během 2 dnů v pdachu.

Má pak cenu vůbec dovolenou nějakou mít? Mnooo. Samozřejmě, že ano. A mimochodem, o tom, jak si představuju dovolenou, nebo alespoň část, jsem psal v zimě. Kdy jindy, že? Zima a sníh? Ne! Pohoda na pláži. Aaaaaagh.