Přiznám hned na úvod, že otázka v nadpisu je velmi zavádějící. Neboť na ní neznám odpověď a sám ji budu teprve hledat. Nicméně. Doporučuji slabším povahám, aby raději nečetly dál, neboť zde odhaluju i nechutné detaily ze své první návštěvy fitness centra…

Mnoho let už přemýšlím o tom, že ke squashi, který se mi zatím daří provozovat jednou týdně, přidám ještě fitness. Přemýšlel jsem o tom, že bych si na to vyhradil páteční ráno. Na konci týdne vypotit negativní energii by nemuselo být až tak špatný.

Proč zrovna fitko? Zdá se mi, že to je časově nejmíň náročný, cenově sice dražší, než kolo nebo inline brusle, ale v případě, že mám fitko skoro u nosu (na rozdíl od inline dráhy), je třeba toho využít.

Ještě malá vsuvka. V posilovně (osobně tenhle výraz nemám rád, neboť se mi okamžitě vybaví namakaný bedny, co mají obvod paže 80 centimetrů) jsem byl naposledy na střední škole. To bylo v době, kdy jsem předmět tělesná výchova nesnášel. Zatímco studenti z jiných škol hráli fotbal, my jsme jak krysy (čti: magoři) běhali dokolečka na čas, skákali do dálky a házeli granátem. Fakt zábava. Takže je asi jasné, jaký názor jsem si udělal nejen na jakýkoliv pohyb, ale také na zmíněnou posilovnu.

Trvalo mi přes deset let, než jsem postupně odboural svůj postoj. A zpět k fitku. Ano, uznávám, že tam chodí také divní lidé. Chlapi, kteří kdyby se nabarvili na zeleno, vypadali by jako Shrek, ženy, které mají vysušenou (za to hnědou!) kůži ze solárka a vypadají, jakoby si právě nechávaly měnit pohlaví (je jedno kterým směrem). To určitě nepřispěje k tomu, že se tam člověk bude cítit dobře.

Šel jsem na to tedy jinak. Představil jsem si sám sebe, jak přijdu do fitka, koukám na všechny ty mučidla a nevím, co s nimi. Východisko bylo jasné. Potřebuju trenéra a průvodce. A tak jsem si sehnal Michala. Není to ten typ, který má přes hrudník víc, než co já měřím a místo mozku z činky kostku. Není to žádná sušenka, ale dá se s ním normálně bavit.

Hned na začátku rozbíjí mou představu o tom, že jednou týdně stačí. Samozřejmě, že vím, že to nestačí. Ale znám se. Nakonec mě překecal, že bych měl chodit dvarát týdně. OK. Zkusíme to tedy dvakrát týdně a bude mi k ruce po následujících 5 týdnů. To kvůli motivaci a taky proto, že za těch pět týdnů bych snad mohl odhadnout, jestli jsem schopen tam chodit pravidelně nebo ne. Sám jsem zvědavý.

V pondělí nastal den D a hodina H. Poprvé ve fitku. Byl jsem vlastně takový fitness panic. Na úvod musím říct, že největší problém jsem měl s trezorem na cennosti. Byl na kód. Musel jsem si zapamatovat postup jak ten trezor zakódovat (zmáčknout tenhle čudlík, pak zavřít, pak nastavit kód, pak otočit kolečkem… no, teorie paralelních systému fakt hadr 🙂 a samozřejmě i odkódovat. K tomu si ještě pamatovat který z těch padesáti trezorků je ten správný a ještě navíc si pamatovat ten kód. Mno. Ještě jsem neudělal ani jeden cvik a už jsem byl spocenej.

Michal přišel záhy. První otázka mě hned překvapila. "Co myslíš, jakou část máš nejsilnější"? Hmm, copak já vím. No, nic, jdeme na to.

Prošli jsme za tu hodinku jen pár strojů. Některé mi docela sedly, s některými to bylo horší. Ten důvod, proč jsem tam nešel sám, byl jasný. Michal mi říkal, kdy mám cítit jaký sval a jak to mám dělat. Nejlepší Michalova hláška ale byla: "u dvanáctého opakování by to mělo začít pálit". Měl pravdu. Lýtka mi začaly hořet. Ale dobrý, za chvilku to přešlo.

Michal má zřejmě nějakou trenérskou průpravu a ví, jak povzbuzovat. Když jsem slezl z jednoho mučidla, kde jsem zapojil svaly, o kterých jsem do té doby neměl ani ponětí, že je mám, prohlásil: "člověče, v tobě to fakt je – ty jsi z toho slejzal jak …" a ukázal postoj kulturisty první třídy. Jsem king!

Za tu hodinku jsem se bezvadně odreagoval. Že bych myslel na práci, na nevyřízené emaily? Ani nápad. A vo tom to je, ne? Prostě vypnout, mít jediný problém – sám se sebou. Když něco zabolelo, říkal jsem si – to je dobře, alespoň víš, že tam něco máš.

Na konci přišla další hláška. "Teda Edo, tohle byl zatím jenom čajíček. To uvidíš, co budeme provádět pozdějc, to bude kalba. Normálně mariňák z tebe bude."

Když jsem mu prozradil, že jdu ve středu na squash, zatvářil se stylem "no, to jsem na tebe zvědavej" a prohlásil: "jojo, po dvou dnech přichází největší krize, to se bude spoluhráč divit, proč hraješ najednou tak blbě". Nevěřil jsem mu, neboť v té době jsem jen trochu cítil břišní svaly a jinak úplná pohoda.

Druhý den (včera) už jsem je cítil mnohem víc. Ale jinak jsem si říkal, dobrý, to břicho se dá zvládnout. Ale začal jsem cítit lýtka.

Dneska ráno jsem se z postele zvedal asi čtvrt hodiny. Lýtka si vzaly dovolenou. Než se zvednu ze židle, musím si promyslet, jakou nekratší cestou dojdu do místa B a jestli to má vůbec cenu. Na záchod (cca 10 metrů) chodím s pěti až deseti minutovým předstihem, abych to stihl. Babička s berlema by byla rychlejší, než já. Připadám si hloupě, chodím (jak táta říká), jako naprcaná bělice (nevím, co to znamená, ale je to přesný). Naštěstí vím z čeho to mám: "po dvanáctém opakování by to mělo začít pálit". Asi to tak má být.

Mám zhruba 6 hodin na to, abych se rozhýbal a byl schopen na ten squash alespoň dojít. Jedno vím jistě. Dneska budu muset hrát hlavně hlavou, soustředit se na střed a nepodnikat žádné dlouhé výlety ke stěnám. Než bych se dostal od jedné zdi k druhé, kluci už by byli dávno ve sprše.

A co dojmy z fitness? Super. Už se těším na další návštěvu a tipuju, co dalšího budu mít nefunkčního dva dny potom.