Je to prosté, milý Watsone. Z těch všech sociálních sítí nám může taky jednou pěkně jebnout. Já to vím, problém to být může. A protože to vím, tedy možný problém v budoucnu připouštím, tak jsem na nejlepší ceště se tomu vyhnout. A zatím se mi to daří. Nebo ne?
Malé kolečko po sociálních sítích
- 1. Na Google+ jsem zahlédl odkaz na zajímavý článek (o nepotřebě kupovat každou hovadinu, kterou do vás marketingová oddělení tlačí)
- 2. Klikl jsem. Četl jsem článek. Dočetl jsem článek. A píšu komentář.
- 3. Všimnu si, že tam mám X let starou fotku. Jak se tam ale sakra dostala? Do komentáře jsem ji nedával, zalogovanej na tom webu jsem nikdy nebyl. Ha! Koukám, že na tom webu je i výstup z Twitteru:
- 4. Jdu na Twitter, abych si postěžoval, že co že tam dělá moje fotka. Všimněte si, že jsme na Twitteru a to oznámení o článku je tam též (viz výše Google+).
- 5. Píšu tedy na Twitter dotaz autorovi článku o té fotce.
- 6. Z Twitteru se všechny moje výkřiky přenášejí na mou zeď na Facebooku. A tam se po čase (asi po hodině) dovídám, kde je zakopaný pes (díky Znouzovi):
Skvělé, ano, vzpomínám si, Gravatar. Kvůli našemu Helpdesku, kde jsme měli naše ksichty, které už tam (kdo ví proč) nemáme, jsem se asi před rokem a půl registroval do databáze avatarů, kterou zřejmě využívá systém na prvně jmenovaném webu. Mno, tak aspoň jsem si tam vyměnil tu fotku.
Co z toho vyplývá?
Nevyplývá z toho vůbec nic, ani to, že kdokoliv z nás je už postižen mírnou schízou. Teda, kromě toho, že jsem začal na Google+ a přes jeden článek jsem se dostal na Twitter a z něj na Facebook. Takhle se dneska totiž běžně komunikuje. Místo toho, abych napsal email s dotazem (nebo přidal další komentář), lupnul jsem to na Twitter a přes Facebook jsem dostal odpověď. Normálka, chápete, ne?
Jen ti nevím, jestli to bude stejně chápat i mistr Chocholoušek.