V prvním vydání nového Videobizu se mě moderátorka Jana Knížková ptala, kde jsem se naučil komunikovat a že prý jsem známý tím, že dokážu klientům věci dobře vysvětlit. Ano, snažím se.
Měl jsem na odpověď asi 2 minuty, i když je to téma na hodinu. Co jsem neřekl (kromě jiného) je to, že musí mít zájem komunikovat obě strany. Tady uvádím dva hypotetické příklady (i když odkoukané z praxe), jeden z varianty „chci“ a jeden z varianty „nechci“.
Představte si, že jdete do výběrového řízení. Dopředu nemáte možnost s klientem diskutovat o jeho představách, máte k dispozici jen zadávací dokumentaci, která už ze své podstaty je většinou obecnějšího charakteru. Takže si musíte hodně domýšlet.
Risk je v tom, že můžete špatně odhadnout zadání a podle toho zvolit špatné řešení a podstřelit cenu. Zadavatel pak na základě zákona XY musí vybrat vaší nabídku, protože je nejlevnější.
Takže. Pojďme si představit, jak může vypadat ta horší varianta.
Příklad č.1: Neotravujte mě
Diskuse s klientem vyžaduje někdy hodně moc energie a empatie a někdy se to prostě ne a ne a nedaří. Zvlášť krátký konec provazu držíte, je-li zakázka realizována v rámci výběrového řízení:
Oni: Vyhráli jste výběrko, podepište smlouvu
My: Než podepíšeme smlouvu, chceme se s Vámi sejít a upřesnit zadání, nebo se alespoň pobavit o zadání.
Oni: A proč?
My: Rádi bychom s vámi upřesnili zadání a začali pracovat na analýze. Výstupem by měl být implementační dokument, ideálně jako dodatečná příloha ke smlouvě, je-li to možné.
Oni: Hmm, zadání jste dostali, tak co chcete řešit? Smlouva zůstane tak, jak jsme ji navrhovali ve výběrovém řízení. Žádnou další přílohu doplňovat nebudeme, to nejde.
My: OK, chápeme. Ale je tam možnost více výkladů atd… Zpracujeme tedy hrubé zadání způsobu realizace, alespoň jako vedlejší dokument ke schválení.
Oni: Nezájem…
My: Podepisujeme smlouvu.
My: Iniciujeme schůlzku, kde se velmi změní náš pohled na zadání, ale identifikujeme to jako realizovatelné. Zpracujeme to tedy do podoby zadání a mock-upu, abychom to měli na papíře… a pošleme k připomínkám a ke schválení.
Oni: … bez reakce …
My: Urgujeme, snažíme se vysvětlit, proč potřebujeme upřesnit zadání, opřipomínkovat to, schválit atd…
Oni: … nic …
My: Tak tedy my to takto uděláme, tlačí nás čas, máme jasný deadline. Nemůžeme čekat, musíme začít.
My: Posíláme také k připomínkám grafický návrh.
Oni: Nechápeme, co po nás chcete. My nebudeme číst nějaké vaše elaboráty. Naše zadání je jasný. Ke grafice žádná reakce.
My: Standardně upřesňujeme zadání, děláme analýzu a chceme to konzultovat průběžně (což si dokonce klient vymínil ve smlouvě), abychom se vyhnuli nepochopením a přesně věděli, co má být výstupem.
My: Stále máme problém vysvětlit klientovi, že potřebujeme součinnost.
… nedaří se, zahajujeme vývoj, protože ve smlouvě je tvrdý termín a tvrdé sankce…
My: Tak tady to máte (s předstihem před termínem), prosím podívejte se na to, udělali jsme to podle našeho návrhu realizace, který jste dostali, splňuje to samozřejmě vaše zadání. Pak se spojíme, projdeme a vyřešíme připomínky, ideálně se k tomu sejdeme.
Oni: …nic…
My: haló, haló …
Oni: Dívají se na výsledek. Ke grafickému návrhu máme tyto připomínky …
My: Ok, zapracujeme.
Oni: Vlastně je ta grafika úplně špatně. Chceme jiný návrh.
My: Ale dávali jsme vám to před započetím prací ke schválení a to jste se nevyjádřili.
Oni: To byl nějaký obrázek, nebylo se k čemu vyjadřovat.
My: WTF!
Oni: Je to úplně k hovnu, nesplnili jste zadání, budeme uplatňovat sankce za nedodržení termínu. Tečka.
…
UGH. To člověku rozhodí den. Někde musí být chyba. Něco děláme špatně. Kromě toho, že jsme mohli odstoupit od smlouvy (což se nám nechtělo, už jsme na tom strávili nějaký čas a navíc je to zajímavý projekt), tak jsme hlavně očekávali, že přístup bude věcnější a vstřícnější. Nebyl. Nebo nám něco uniká.
A jaké z toho, milé děti, plyne poučení? Vývoj aplikací na zakázku není žádný med a každý projekt je unikátní a z každého projektu si odneseme novou zkušenost.
Příklad č. 2: Jsme na stejné lodi
Klient poslal rozsáhlé zadání.