Jak bych to nazval? Malé ohlédnutí, vyslyšení podivných hlasů, imaginace? Nevím, ale je to jedno. Mám z následující básničky docela dobrý pocit. Ještě by potřebovala trochu doladit (rytmus), ale už mě to nebaví se s ní mazlit. Nechť spatří i ona světlo světa.

Tiché hlasy

Tolik krásy skrývá se kolem nás
Dnes jsem si jen potichu zhas‘
Bych neviděl všední úsvit rán
A mohl snít o tom, proč tě znám

Krásný čas utíká jak splašený
Já procitám a jsem tak zmatený
Byl jsem vysoko, blízko slunci
Každý měl by sobě dávat šanci

Ohnutý šíp svíráš si v dlaních
Noční prach v srdcích rozechvělých
Bodnutím snažíš se proměnit svět
Přeješ si co chceš, zašlápneš květ

Nejhorší hádky byly ty krutě němé
Bol za lásku v srdci jak vyměněné
Jen černobílý svět mi nabídla jsi
Duhový v šedi ulic býval kdysi

Bůh spánku připomíná mi časy
Kdy slýchávali jsme tiché hlasy
On není tím, kdo mstít se musí
Má v sobě kus tebe, mně se hnusí

Nechápeš, nevíš jak rány se hojí
Hlubokou tvůj šíp vyryl mi v šíji
Směješ se, sladká slova pronášíš
Celý svět vlastně ze srdce nesnášíš

Tolik krásy skrývá se kolem tebe
Ty nevidíš, necítíš, vidíš jen sebe
Nepochopíš, nevíš jak rány se hojí
Kdo nemá rád, pro toho svět stojí.
---

Další básnické pokusy naleznete zde.