Category

Rovnátka

Rovnátka a čelistní operace: Velké odhalení (pilotní díl)

Toto je první článek seriálu, který vyšel  na webu v minulých dvou a půl letech. Jak může být první, když o něm mluvím v minulém čase? To je jednoduché. Seriál vyšel, ale jinde. Psal jsem ho , ale nepsal jsem ho svým jménem.

Aneb vítejte do největšího (skandálního) odhalení, jakého byl tento web svědkem. Jak to začalo?

Jak to začalo, proč to začalo a jak jsem se k tomu dopracoval, si bude moci každý přečíst v krátkém seriálu, který tímto startuji. Co jsem však nikdy nikde nevysvětlil, bylo, proč jsem o tom nepsal tady na "hlavě"?

Důvod byl prostý. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem, aby někdo ze známých, kamarádů a přátel sledoval ten vývoj se mnou. Bylo to intimní a nechtěl jsem z toho dělat vědu. Zároveň jsem ale chtěl někam psát své poznatky, pocity a zkušenosti.

Jmenuji se David, těší mě …

Je leden 2008. Celá akce směřující k operaci čelisti mi připadala natolik osobní (pro ostatní nezajímavá, otravná, úchylná, to je jedno …), že jsem to tu prostě nechtěl ventilovat. Dneska už je to dávná historie, je to příběh někoho jiného. I když, upustil jsem o tom jeden zápisek – Táhni a srůstej – kapitola druhá i když zamlžený byl tolik, že by se mlha dala krájet.

Z výše uvedených důvodů jsem se v lednu 2008 rozhodl založit si blog na Blog.cz, kde jsem tajně, nepozorovaně a bez toho, aby o tom kdokoliv (!!!) věděl,  upouštěl zápisky. Opravdu jsem o tom neřekl nikomu.

… byl jsem odhalen …

Během té doby o tom nikdo nevěděl. Byl to můj malý jiný svět. Bavilo mě to. První trhlinka přišla před prvním termínem operace na konci roku 2008, kdy jsem upustil jogurt na zem, až se rozstříkl až na strop. Zpětně jsem to připsal velké nervozitě. I když to byla spíš velká nešikovnost. A … bohužel jsem o tom blognul. A bohužel jsem měl při tom jogurtovém megavýstřiku svědky. Svědek (tedy svědkyně, opice jedna 🙂 pak za pár dnů referovala, že se na nějakém blogu přihodilo někomu jinému úplně to samé! Jaká to náhoda. 🙂

Tohle jsem ještě okecal (nebo ne?). Každopádně jsem to moc neřešil a blogoval dál. 

Ano. David jsem (byl) já.

Ale! Historie ve Firefoxu je prevít. Ta mě nakonec prozradila. 🙂 Když jsem už měl na blogu spousty informací o proběhlé operaci s dosti přesnými údaji, tutéž opici nenapadlo nic lepšího, než začít zadávat do adresního řádku mého firefoxu nějaký text, který jako na potvoru měl stejný začátek jako jméno "davidova" blogu. Tohle už jsem neodpružil. A bylo to venku…

Velké finále tedy nenastalo. To byl také důvod, proč jsem to zde na hlavě nepublikoval už dříve. Částečně to pro mě ztratilo to kouzlo velkého odtajnění.

… ale nevadí!

Poučení si každý dosadí sám. Není důležité, co bylo, terazky jsem zase sám sebou, schizofrenii tímto (nadobro?) opouštím.

Začínáme!

A protože mám dojem, že za čas by na Blog.cz tento "Davidův" blog jménem Rovnátka a život s nimi smazali, je načase zápisky přesunout sem pro zachování generacím příštím.

Jednotlivé články (není jich až zas tak moc) vždy uvodím "slovem autora", jak to dělají třeba režiséři. Dále bude následovat odkaz do konkrétního článku, který bude datován stejně, jako článek na blogu Davida.

S odstupem času se to vše zdá tak vzdálené, tak malicherné a tak o ničem. Postrádalo to příchuť jakéhokoliv dramatu. Bylo to obohacující, někdy i zábavné. A dnes mi to všechno přijde naprosto samozřejmé. A proto jsem rád, že jsem se k tomu po pár měsících a i letech mohl znovu vrátit a alespoň prostřednictvím svých tehdejších zápisků to prožít na chvilku znovu.

A teď už dost keců, nechme mluvit mé tehdejší alter ego, Davida.

Na závěr úvodu si mohu dovolit jednu libůstku – mohu promluvit k Davidovi, jako ke třetí osobě:

Milý Davide, …

pustil ses do projektu, který se zdál být obtížným, nepříjemným a který měl cíl v nedohlednu. Připadalo ti to neskutečné, nezvládnutelné, přesto jsi do toho šel. Zvládls to ale bravurně a uteklo to strašně rychle.

Davide, pokud bys měl pocit, že ti to chybí, že jsi dosáhl cíle a najednou není za čím jít, věz, že mám pro tebe další velké projekty. Jaké? Nech se překvapit.

Jo! A přeju ti ke tvým dnešním kulatým narozeninám všechno nejlepší!

Tvůj nejlepší přítel.



Všechny díly:

 

Rovnátka a čelistní operace: Konec akce ROVNÁTKA (27)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Tak k tomuto už není vůbec co dodat. Ende. Šlus. Vypínáme.

Konec akce ROVNÁTKA

Přátelé, toto je předposlední zápisek na tomto blogu. Rovnátka jsou dole (nahoře i dole :-), vše se, zdá se, vydařilo a projekt dopadl výborně.

Když si někdo dá tu práci a přečte si zápisky od začátku až sem, zjistí, že to určitě platí a za ten malý diskomfort to stojí. Prostě, když se chce, tak jde všechno.
Projekt trval 2 roky a 4 měsíce, tedy přesně tak, jak předpovídal ortodontista.
Nemám víc, co bych dodal. Jsem velice spokojen. Navíc to nebylo vůbec tak strašný, jak to na začátku vypadalo. Nejhorší asi bylo to, že jsem musel v některých fázích (pobyt v nemocnici) omezit běžný pracovní a osobní program. Věřím ale, že mi to všichni "postižení", na které to mělo větší či menší vliv, odpustili. 🙂
Co závěrem?

NEBUĎTE PŘIPOSRANÍ A JDĚTE DO TOHO! PŘEJU HODNĚ ŠTĚSTÍ. 🙂

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Rovnátka a čelistní operace: Dostavba zubů (26)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Znáte ten pocit, když dokončíte nějaký projekt. Už hledíte na další a ani nemáte čas se radovat z toho, že jste dokončili ten předchozí. Tak bych charakterizoval tuto poslední fázi. Rovnátka servali a já to od toho května až dodnes neoslavil! Neožral jsem se, neskákal jsem radostí, nevřískal jsem jak náctiletá puberťačka, která poprvé dostala pusu. Nic. No a co. Život jde dál. Pak jsem přišel na to, že ten problém, který jsem "z neradování se" měl, byl v tom, že jsem se najednou neměl na co těšit. Jako dítě, které dostalo hračku, hodinu si s ní hrálo a pak chtělo jinou. To mě utvrdilo v tom, že cíle jsou na nic. Důležitá je cesta. Ale k tomu, aby člověk mohl jít po cestě, musí mít ten cíl.

Dostavba zubů

V minulém článku jsem avizoval, že se ještě pověnuju dostavbě zubů. Přední zuby (horní jedničky) jsem měl kousek odlomené, takže aby to bylo jakože úplné, tak ještě proběhla dostavba zubů.
 
Pro dostavbu zubů jsem si vybral MUDr. Smrčka. Tedy byl mi doporučen ortodontistou MUDR. Petrem. Prý je mladý a šikovný. Tak jsem se k němu před měsícem vydal a domluvili jsme se, že v den sundání rovnátek mi dostaví zuby – horní dvě jedničky. Bylo to naplánované tak, že by se ani US Army nemusela za to stydět.
Před měsícem se u MUDr. Smrčka udělaly otisky, aby si mohl ty dva zuby domodelovat a připravit se na to.
A pak byl plán následující. V devět nástup na sundání rovnátek u MUDr. Petra (to je tak na 1,5 – 2 hodiny), pak na 13. hodinu nástup na dostavbu (to jsou též cca 1,5 – 2 hodiny) a poté opět návrat k MUDr. Petrovi na otisky a focení po dostavbách. Vše proběhlo parádně.
A jak tedy ty dostavby. To už je taková třešnička.

Dostavba zubů

Probíhalo to tak, že vám nejprve ukážou model. Prý mají být přední zuby o něco delší, než dvojky. na modelu to vypadalo dobře a pravdou je, že jsem se nad délkou nikdy nezamýšlel, nechávám to plně v rukou doktora.
Následně vás opíchá. Jojo, připravte se na to. Nejprve místo potře nějakou znecitlivující vodičkou a pak vytáhne injekci a už to tam pere. Ne, nebolí to. Jen to trochu štípne, ale mnohem méně, než když se rejpnete do dásně mezizubnám kartáčkem. 🙂
Poté, co to máte umrtvený, nastane broušení. Zuby se maličko musí zbrousit, ale protože se dostavba dělala výplněmi, nikoliv keramickou korunkou (zejména proto, že ty jedničky nebyly ulomené moc a nasazení keramické korunky vyžaduje větší zásah do zubu a je to nevratná změna), tak se nebrousí zub nějak významně, ale jen na plocho se maličko zešikmil.
Vzhledem k předchozímu opíchání nic cítit není. Skoro jsem měl pocit, že si tam brousí něco jinýho, co se mnou spojený vůbec není. 🙂
Pak vám ucpe pusu takovou blánou – je to podobný, jako když chcete prasklý balónek ještě nafouknout. Kdo někdy dělal bublinu z balónku, ví, ostatním to může být jedno. Prostě vám přetáhne přes pusu kus takové gumové blány a dýchat se pak dá jen nosem. Takže před podobným zákrokem se nezapomeňte vysmrkat. 🙂 Rýma taky není úplně vhodná. Při tom zákroku ležíte!
A pak už tam jen něco kydá, pak to lampou tvrdí, pak zase kydá a tvrdí a kydá a tvrdí. A vy furt ležíte, ležíte a ležíte. Což je na tom všem nejhorší. Opírání hlavou o ten podhlavník není zrovna nejpohodlnější, tak jsem myslel, že to nevydržím. Zkuste hodinu a půl ležet bez hnutí  v posteli. Tak alespoň na tom vidíte, jak malicherné problémy jsem řešil. 🙂
Na konci je opět broušení a leštění, to už nestojí za řeč.
S výsledkem jsem nadmíru spokojen. Ještě bude probíhat nějaké ladění, snímací aparáty ale, dámy a pánové, stálo to za to.

JE TO NA PANÁKA. NEBO RADĚJI DVA.

 

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Rovnátka a čelistní operace: Další den D: sundání rovnátek (25)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Znáte ten pocit, když dokončíte nějaký projekt. Už hledíte na další a ani nemáte čas se radovat z toho, že jste dokončili ten předchozí. Tak bych charakterizoval tuto poslední fázi. Rovnátka servali a já to od toho května až dodnes neoslavil! Neožral jsem se, neskákal jsem radostí, nevřískal jsem jak náctiletá puberťačka, která poprvé dostala pusu. Nic. No a co. Život jde dál. Pak jsem přišel na to, že ten problém, který jsem "z neradování se" měl, byl v tom, že jsem se najednou neměl na co těšit. Jako dítě, které dostalo hračku, hodinu si s ní hrálo a pak chtělo jinou. To mě utvrdilo v tom, že cíle jsou na nic. Důležitá je cesta. Ale k tomu, aby člověk mohl jít po cestě, musí mít ten cíl.

Další den D: sundání rovnátek

Tak a je to tady. Neuvěřitelné se stává skutečností. Po PŘESNĚ 2 letech a 4 měsících (důkaz zde) mi dnes servali rovnátka ze zubů. Oboje – nahoře i dole. Když pominu to, že teď přijdou na řadu snímací "udržovače", tak bych mohl snad už prohlásit – projekt dokončen, pacient přežil.
Předpokládám, že teď už mě nic překvapujícího nečeká. Zítra dostanu snímací aparátky, přičemž na horní zuby to bude jakási průhledná destička, která je sice sundavací a zastamdací, ale bude se nosit nepřetržitě (jak dlouho nevím, asi 2-3 měsíce) a na dolní zuby bude sundavací aparátek na noc.

Jak probíhalo sundavání rovnátek

Heleďte, je to pro ty doktory a sestry rutina. Až taková, že má člověk pocit, že jde na další kontrolu. Nejprve přilepí na spodni zuby zezadu drátek (říkají tomu dlaha), která není vidět, nijak nepřekáží, ale jazykem je cítit.
A pak začnou odštípávat zámečky. Myslel jsem, že nejprve sundají drátek a pak po jednom zámky. Haha. Ani omylem. Vše se rve najednou. Spodní zuby, kde jsem měl kovové zámečky, šly dobře. Nejhorší je to lupnutí kroužků vzadu na šestkách. Je to něco nepopsatelného. Udělá to takový "křup", jakoby se vám rozskočil zub. Nebolí to, ale je to trochu nepříjemné. Totéž pak odštípávání těch zámečku. Zní to jakoby vám odštípávali kusy zubů. Opět – nebolí to, ale je to trochu nepříjemné. A protože to takhle subjektivně zní jako štípání zubů, tak doktorka asi šeskrát za tu dobu řekla "nebojte, to je jen to lepidlo". 🙂
A horní čelist, kde jsem měl (zdůrazňuji ten minulý čas! 🙂 safírové zámečky šla trochu hůř, protože se ty safírové zámečky mají tendenci lámat a praskat. Ale po pár minutách rejdění štípaček po zubech za zvuku štípání zubů je po všem. Všechny zámky i s drátkem opouštějí i horní čelist. Voilá!!!
Mno a pak přijde to nejhorší. Teda. Ono to není tak strašný, ale maličko nepříjemný to je. Začínají obrušovat ty zbytky lepidla, co zůstalo na zubech. Dělají to na nízké otáčky nějakým hrubým čímsi, takže to pěkně rezonuje v hlavě. Chvílemi jsem to cítil až v nohou.
No a pak už bylo jen leštění takovou pastou, to už byla pohodička, pasta voní, nijak to nedrncá.
A JE TO! Dámy a pánové, tímto konstatuji, že ROVNÁTKA JSOU PRYČ. Ten naprostý rutinní klid všech kolem mě tak vyvedl z konceptu, že jsem se z toho i zapomněl radovat a zapomněl jsem si i vzít nějaký suvenýr.
Ale protože zítra si tam jdu pro ty sundavací a zastamdací rovnátka, tak si snad vzpomenu a odnesu si nějaký skalp. Ostatně, na kontroly budu muset chodit, takže to nebylo naposledy, co jsem tam byl.

A co ještě? Ještě tzv. "dostavba"

Aby toho nebylo málo, u ortodontisty MUDr. Petra bylo domluveno, že mi sundají rovnátka, pak se přesunu k MUDr. Smrčkovi (to je nový objev – více dále), který mi dostaví přední jedničky, které jsem měl na rohu ulomené.

Jak probíhá dostavba, se milé děti, dozvíte v dalším zápisku…

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Rovnátka a čelistní operace: Čtyři měsíce po čelistní operaci (24)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Mno, tak jsme udělali malý časový skok a z období těsně po operaci se přenesli o necelé 4 měsíce dopředu. Níže nabízí ještě krátkou rekapitulaci a už se pomalu chýlíme ke konci.

Čtyři měsíce po čelistní operaci

Já jsem byl na nějaké operaci? Cože? To si nepamatuju. Né,  vážně. Pro všechny ty, kteří mají strach, říkám, dá se to vydržet. Celkem v pohodě. V poklidu.

První 3-4 týdny po operaci jsem byl jen na tekuté stravě. Takže brčko a hodně na jemno rozmixované cokoliv, co šlo rozmixovat.  Toho moc  není, ale fantazii se meze nekladou.  Tolik  mléčných tekutých výrobků, jako jsem vypil během tohoto období, jsem nevypil snad za celý předchozí rok.
Další asi 3 týdny už se dalo jíst něco  hodně měkkého. Ale jen jednou denně. Těstoviny, bramborová kaše,  rozemleté maso apod. Oproti tekuté stravě z předchozího období to byl  posun o 100 %.
Po toto celé období jsem měl svázané zuby (čelisti) gumičkama. Mluvil jsem jak debil. A při delším mluvení než pár minut mě to začalo bolet. Takže jsem v této době komunikoval raději po emailu a ICQ.
Zhruba dva měsíce po operaci už se dalo žvýkat něco měkčího,  zuby už nebyly úplně k sobě svázané gumičkama, ale jen lehce po stranách. Dalo se s tím jíst, ale bylo možné si je na jídlo i sundat a pak nandat.
Vůbec ta výměna gumiček v prvních 6 týdnech (celkem máte v puse 6 gumiček roztažených mezi háčky na rovnátkách horní a spodní čelisti) byla vtipná. První samostatná výměna gumiček, kdy si jednou rukou a obráceným kartáčkem snažíte oddálit napuchlou pusu a druhou rukou s pinzetou se snažíte nasadit titěrné gumičky na háčky, stála fakt za to.  V nemocnici mi blbých 6 gumiček trvalo vyměnit asi půl hodiny. Doma jsem to v prvním týdnu zkrátil asi na 15 – 20 minut. Ono to prostě jde blbě, když máte na celé spodní čelisti pod zubama stehy, napuchlou pusu a bojíte se toho  dotknout. Pak  v závěru té šesti týdenní doby jsem zkrátil výměnu gumiček na neuvěřitelné 2 minuty. Prostě jsem se s tím už tolik nesral. 🙂
Po třech měsících už jsem jedl víceméně všechno, jen jsem se  vyhýbal úplně tvrdým věcem,  steakům či oříškům. Dolní ret už byl  asi tak z 50-60 % znovu citlivý.  Už bylo jasné, že se to srovnává, takže jsem byl  v klidu.

Zároveň jsem  mezi 2,5. a 3. měsícem po operaci chodil  na rehabilitace. Ty spočivaly v tom, že vám ukážou jak cvičit (otvírat pusu, zkoušet vyplazovat jazyk apod.), dále se trochu tváře a dásně masírují. Kromě toho vám pusu ještě nahřívají a pouštéjí vám do ní slabý elektrický proud. To  vše pro rychlejší hojení a obnovu nervu. Tuhle fázi jsem si docela užíval. Vše se lepšilo, otoky i modřiny už úplně zmizely, ret se vracel k normálu a pusu šlo otevřít stále víc.
Z první rehabilitace mám drobný zážitek.  Po dotazu sestry jestli to mám ještě oteklé, jsem odpověděl, že ještě trochu po stranách mám mna dásni takové bouličky, jako bych tam měl malé fazolky.  Ona na to odpověděla "to ale není oteklé, tam máte ty šrouby milý pane :-)". Tak nic noc.
Někdy v půlce čtvrtého měsíce jsem si koupil  pistácie. Na konci čtvrtého měsíce jsem  sežral pytlík nesolených arašídů. Kromě toho, že jsem je měl v rovnátkách snad všude, chroupat už jde celkem dobře. Ještě stále si dávám trochu bacha na to, abych nezakousl něco hodně tvrdého (třeba na tvrdé lískové oříšky si ještě netroufnu :-).
Každopádně, na konci 4. měsíce od operace už můžu prohlásit, že se to vrátilo celkem k normálu.
Navíc, celý průběh,  od prvního dne od operace  až po dnešek proběhl úplně v pohodě.  Žádné trápení. Naopak, někdy jsem  si to užíval, zažíval jsem stavy lehké euforie,  kdy jsem si říkal "mám to za sebou".
Několik lidí se mě emailem ptalo, jestli bych do toho šel  znovu. Z dnešního pohledu říkám ANO.

Nejste-li si jistí, neváhejte a jděte určitě do toho!

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Táhni a srůstej – kapitola druhá

Hlava ... poMilý deníčku,

je tomu více než 2 roky, co jsem se pustil do dlouhodobého, občas bolestivého a vesměs  spíš nepříjemného "projeku". Ano, je to vlastně takový projekt. Měl nějaký začátek, má milníky a má i nějaký cíl. Dokonce čerpá i nezanedbatelné zdroje. Časové, finanční a další. Tenhle projekt, byť má skoro roční zpoždění, se nedávno přehoupl do další a snad už závěrečné etapy.

Vyvrcholení nastalo ve středu 3. 2. 2010 v 8:30 a trvalo zhruba 2 hodiny. Okamžik, který dělí můj život na část PŘED a část PO, jsem dlouho očekával. Nejprve s obavami, pak ale spíš s očekáváním a možná nakonec i s trochou těšení se.

Přirovnal bych to k takovým důležitým okamžikům, jako jsou třeba státnice, které si většinou velmi dobře člověk pamatuje. Tedy pamatuje si co bylo před, co bylo po tom a nezřídka i jak to probíhalo a co měl na sobě. Nebo třeba i jak se cítil. Taky člověku nějakou dobu teprve dochází, co vlastně dokázal. Nejinak je tomu v tomto případě. A protože to je pro mě velmi významné, nelze jinak, než si to poznamenat sem. 🙂

Tenhle projekt měl, kromě primárního účelu, ještě nějaké další vedlejší efekty. Bohužel většinou negativní a to zejména pro mé okolí.

Mezi ty důležitější patří třeba to, že nezanedbatelně akceleroval moje rozloučení a odchod z předchozího zaměstnání. Když už jsem věděl kdy nastane tento milník, měl to být únor 2009, uspíšilo to mé rozhodnutí a stanovení termínu odchodu. Byť se poté díky řekněme technickým problémům, projekt odsunul. Postupně téměř o rok.

Projekt měl také na svědomí věty začínající slovy "Až to budu mít za sebou…" a ovlivnil i vývoj naší firmy, i když opět spíše nepřímo. Odkládaly se některé aktivity (zejména v lednu – březnu 2009). Došlo k určitým ztrátám a nepříjemnostem. Tehdy určitě, a teď bohužel také. Ale na druhou stranu, vše špatné je snad  k něčemu dobré.

Po týdnu intenzivního čerpání peněz, které jsem za svůj pracovní život naposílal do zdravotního pojištění, a skoro už týdnu doma, mě čekají nyní další cca 4 týdny více či méně omezené činnosti, kdy budu srůstat a zjišťovat, zda a případně kde odlétla nějaká ta tříska.

Svých nových pár gramů titanu si budu samozřejmě hýčkat. Jak by řekl paroblb – nechci se nikoho dotknout, ale kdo z vás tohle má? 🙂

Když na něco téměř dva roky čekáte a víte, že to bude pekelně nepříjemný, představujete si, jaké to bude "po Tom", nutně vás to musí nějak ovlivnit. V určitých fázích i trochu zatemnit mozek. Soustředíte se na jednu věc a všechno ostatní musí jít stranou. Všechno. Opravdu.

Přesto doufám, že jsem tím zatěžoval své okolí co nejmíň, i když to zejména pro nejbližší okolí  nebylo někdy úplně jednoduché… 🙂 Teď … snad se vracím do normálu.

Ještě jedna věc. Před maturitou se zdá maturita jako něco naprosto nepřekonatelného. Ale po ní to všechno vypadá jako úplná brnkačka. U mě je to nyní stejné. Před sebou jsem viděl vysoký kopec s ostrým trním, který jsem musel s krátkými nohavicemi překonat. Teď pomalu sestupuju z jeho vrcholu, moc škrábanců naštěstí nemám a najednou se mi zdá ten kopec docela nízký.

Stálo to vůbec za ty nervy? Nečekal jsem od toho mnohem víc útrap? Mám skutečně to nejhorší za sebou? To jsou otázky, které ale neřeším.

Důležité je to, že jsem to přežil. Mno a teď nemusíme se nad tím nějak moc rozplývat a jedeme dál, co?

 

A cože jsem (si) to tehdy říkal, že "… až to budu mít za sebou, tak …"? Tak co tedy? Teď mám dojem, že těch věcí bylo docela dost. Už jsem nejrůznějšími úkoly, nápady a novými cíly popsal celou jednu A4.

Za rok tohle všechno, co tu píšu, vyprchá. Tenhle milník jsem poslední dva roky považoval za natolik důležitý, že jsem sem prostě nemohl něco nenapsat. A to i přesto, že tomu, milý deníčku, zatím moc nerozumíš. Nevadí. Nemusíš tomu rozumět.

Ostatně, od toho tě mám, víš? Abys mi čas od času připomněl, kde jsem se nacházel a co jsem si myslel "tehdy v tom roce XY". Za rok si tohle zase třeba přečtu a uvidím.

Kvůli tomuhle jsem držel antidietu … nakonec bohužel skoro celý rok (až se mi to málem vymklo z rukou 🙂 – více v Převráceném předsevzetí.

Stejně tak jsem si treď našel a přečetl více než dva roky starý zárodek k dnešnímu článku – ten se dá najít v bodě 6 v tomto zápisku: http://www.hlava.net/clanek/udelej-si-sam-aneb-postrehy-z-pole/

Tak to tehdy začalo. Prostě jsem se rozhodl. A věděl, že to bude muset chtě nechtě dospět až sem. Že to bude mít nakonec nějakou pointu. Ten pocit z tehdejšího rozhodování mám v sobě dodnes. Cítím v něm sílu, která je postavená na jistotě správně zvoleného cíle. Ale také na jistotě toho, že to nebude žádná procházka růžovým sadem.

Nějakým trním ještě budu muset nejspíš projít, než se mi podaří tento projekt dokončit úplně. Nechci vykřikovat hop, dokud jsem ještě v běhu a kolem ty pichlavé trny. Ale už není opravdu cesty zpět. Nezbývá než táhnout dál a dál poslušně srůstat. Jak by řekl mistr Cimrman.

A tak to prostě je.

Rovnátka a čelistní operace: Čelistní operace: Dva dny poté (23)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Tak tohle už byla pohodička. Hubu jsem měl nateklou jak po půlroční brigádě na ochutnávání hamburgerů, seznamoval jsem se s nástrahy tekuté stravy a konečně jsem se začínal věnovat četbě časopisů a knih. Takže vlastně pohodička.

Čelistní operace: Dva dny poté

Dva dny po operaci (5.2.). Zatím zotavování probíhá hladce. Sestry mění nádobky kapaček s antibiotiky, pomocný personál čas od času přinese něco k jídlu. Ranní vizita je hodně krátká, když říkám, že nic nebolí, skoro se ani nezastavují a pokračují k dalšímu pacientovi vedle.

Únava, spánek, koupel

Jsem stále docela unavený, ale už jsem úplně samostatný. V posteli si chvíli čtu, pak spím, pak píšu tohle a pak zase spím.
Včera k večeru jsem si řekl o prášek na spaní pro všechny případy. Kdybych nemohl usnout. Nakonec jsem usnul, takže prášek jsem zatím nevyužil.
Dneska jsem se dokonce odhodlal ke sprchování. Šlo to blbě, protože jednak zdejší sprchový kout není zrovna z těch nejvíce user-friendly, navíc jsem měl na ruce stále kanylu přelepenou náplastí, což se nesmí namočit.
Takže s jednou rukou na hlavou jsem se nakonec osprchoval, ale dalo to zabrat. 🙂
Pomalu si zvykám na to, že mám pusu svázanou gumičkama. Nemůžu pohnout čelistí skoro ani kousek. I když trochu to jde, ale raději to nezkouším.
Zítra by měla proběhnout první výměna gumiček.

Největší problémy mi ale dělá to, že si po jídle mám vyčistit zuby. Jak narvat do oteklé pusy kartáček? Tak je to takové čištění nečištění. Bojím se, aby si to tam nerozdráždil, nebo abych si neublížil… Ale je to nutné.

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Rovnátka a čelistní operace: Operace čelisti – Den poté! (22)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Tento článeček popisuje poslední pocity před operací a první pocity po operaci. Některé věci v člověku ulpí dlouho. Jak jsem si tehdy nepamatoval, o čem jsem se bavil s anesteziologem, pak jsem si vzpomněl. Níže popisuju, že jsem pozoroval, jak nějaký chlápek přimontovává nějaké zařízení na světlo nade mnou. Tak ze mě nebo z anesteziologa vypadlo, že to jsou kamery. A ta poslední moje věta byla "třeba to budou vysílat na youtube".Nedávno jsem to tam hledal, a překvapivě, nic. 🙂

Operace čelisti: Den poté!

Dneska je 4. 2. 2010 večer, jsem zpět na standardním pokoji. Včera jsem byl na operaci čelisti. Už jen to, že jsem schopen něco napsat, dokazuje, že jsem docela v pořádku. Po včerejšku jsem ale dost unavenej. Nic nebolí, jen mě tlačí huba. Dokud to mám v živé paměti, tak napíšu pár pocitů.

O čem byla operace

Přesný průběh nevím, ale pro rekapitulaci – operovali mi "pouze" spodní čelist. Nějaká simulace je vidět na stránkách MUDr. Foltána tady (dole se musí překliknout na 2. ikonku – Posun spodní čelisti). Posun dopředu – v celkové anestezii.

Průběh (který si pamatuju)

Večer před operací jsem dostal zase prášek na spaní, takže jsem spal až do ranního měření teploty, což bylo kolem šesté hodiny. Proběhla tuším i výměna kapačky s antibiotiky. Kolem půl osmé přišla sestra s třemi pilulkami. A prý, že zhruba za půl hodiny na to půjdu. Jedna z těch pilulek byla na uklidnění, tedy tzv. oblbovací pilulka.
Kromě toho jsem ze sebe sundal pyžamo, nasadil čapku na hlavu a čekal pod peřinou na věci příští…
Čekal jsem, že upadnu do nějakého delíria, po kterém nebudu nic vnímat. Níicméně po asi 40 minutách jsem byl pořád v pohodě, všechno jsem vnímal úplně normálně.
Když přišla se sestra se slovy "tak jdeme na to", nic to se mnou neudělalo. Odvezly mě z JIPky do předsálí operačního sálu.
Tam jsme asi tak 5 minut čekali, než přijeli dva maníci s pojízdným lehátkem. Na něj jsem se přesunul. Už jsem nebyl přikryt peřinou, ale nějakým hadrem, myslím.
Na lehátku mě odvezli na sál, tam jsem si přelezl na operační stůl. Zachytil jsem, že zhruba v úrovni lopatek byla taková gumová destička s přívodem. Napadlo mě, že jde asi o něco kvůli přístrojům.
Po přesunu na operační stůl mě přikryli pepírovou přikrývkou a mám dojem, že i přivázaly nohy ke stolu. Pravou ruku jsem měl vbok, levou jsem odložil dál od těla. To byla ta, na které byla kanyla.
Pak přišel anesteziolog, mohlo mu být něco kolem 35, docela sympaťák a ještě se ptal na alergie apod. Pak říkal "teď vám dáme něco na dobrou náladu". Nic jsem sice necítil (vše šlo kanylou), ale asi to fungovalo, protože mi přišlo všechno najednou lehce komický. Mezitím tam další lidi něco dělali, připravovali a měl jsem pocit, jakoby tam byly spíš do počtu. Něco jako když přijdou studenti na praxi a neví, co dělat, tak předstírají, že něco dělají. Pak tam nějaký člověk nasadil na dvě pohyblivá světla na stropě takové válcovité úchyty. Nepochopil jsem, proč tam nebyly, ale prostě dělal to.
Pamatuju si, jak se začaly sami od sebe hýbat věci na stropě, jako kdybych sám ujížděl dozadu a strop tím pádem popojížděl opačným směrem.
Pak si se mnou anesteziolog ještě chvilku povídal, já jsem řekl ještě něco vtipnýho (to bylo asi tím oblbovákem na dobrou náladu) a pak jsem asi usnul … dál už nic nevím. To usnutí je tak rychlý, že ani nepostřehnete, že usínáte. Je to zlomek vteřiny.
 

SŤRIH.

Probouzím se na JIPce, naproti mně hodiny ukazují něco kolem 11. hodiny. Těžce, ale přece si uvědomuju, že už je po všem. Bolí mě v krku a cítím velký tlak v obličeji. Uvědomuju si znovu, že to už mám asi za sebou a že to tedy nejspíš proběhlo.
Nevím, jestli uplynula hodina nebo dvě, každopádně někdy po poledni, kdy mě stále krk bolel, jsem už mluvil na sestru a říkal jsem jí, ať mi dá něco na bolest.
Za normálních okolností bych tu bolest asi vydržel (byla spíš mírnější), ale u mě se asi dostavil nějaký post-šok, z toho, co se stalo. Takže to bylo napůl psychický, napůl to skutečně trochu bolelo.
Sestra mi dala něco na bolest. Hodina uplynula a v krku furt bolelo. Tak mi dala asi za hodinu další příděl anestetik.
Za další asi hodinu (to mohlo být kolem 16. hod) se to začalo srovnávat a už to moc nebolelo. Ten zbytek dne mám trochu v mlze. Vím, že jsem odpoledne už šel na záchod za doprovodu sestry. To mě potěšilo, že jsem schopen vstát.
Dokonce jsem brčkem sál čaj a i nějakou polívku. Tehdy mi jak ten čaj, tak ta polívka připadala strašně moc dobrá.
Byl jsem samozřejmě unavenej, ale zvládl jsem to.
Ten den ale kromě tý prvotní bolesti a šoku z toho, že to mám za sebou, mě nejvíc trápilo to, že jsem nemohl v noci usnout. Ne však kvůli bolesti, ale jak se mi honily myšlenky hlavou, nešlo to. Bohužel sestra mi nic na spaní dát nesměla. Den po operaci nedávají spací prášky. I když pak nenápadně prohlásila, že kdyby mě to hodně trápilo, tak kolem půlnoci "by to nějak vyřešila".
Nakonec jsem asi usnul, i když spánek to byl přerušovaný, neklidný a celkově jsem se ráno cítil dost mizerně. Ale spíš z toho nevyspání, než z toho, že by mě něco bolelo. Krk trochu pobolíbal, ale když jsem měl loni kašel, bylo to 10x horší. 🙂

Pooperační stav

Je asi 24 hodin po operaci. Komplikace naštěstí zatím žádné. Mezi komplikace doktoři například počítají nevoilnost, zvracení, krvácení a bolesti. Kromě toho krku včera zatím u mě nebylo ani jedno z toho. Krvácení žádné, že by se mi zvedal žaludek, to taky vůbec.

Jdu spát, napíšu zase zítra…

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

 

Rovnátka a čelistní operace: Mám TO za sebou! (21)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: K tomuto nemám slov.

Čelistní operace: Mám TO za sebou!

MÁM TO ZA SEBOU!!!!!! Je středa odpoledne, ležím na JIP. ŽIJU. Víc napíšu pozdějc.

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Rovnátka a čelistní operace: Další odklad (20)

V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11. 2010: Tohle byl fakt hnusný den. Dopoledne hlad a žízeň, odpoledne hlad a žízeň přešla, ale začala mě z toho bolet hlava. Čekání jsem si krátil kromě čtení ještě civěním na MASH na telefonu. 🙂

Čelistní operace: Další odklad 

 
Je úterý 2.2.2010 odpoledne. V tuto chvíli jsem měl být už několik hodin po operaci. Místo toho jsem celé dopoledne bez vody a jídla čekal, zda předchozí operace proběhne rychle a ještě mě stihnou vzít na sál, nebo se to odloží o jeden den. Kolem 12. hodiny mi doktorka přišla říct, že to už nestihnou, ať se v klidu najím a napiju a že na to půjdu zítra…

OPERAČNI DEN

Dnes měl být TEN DEN. Ale není. Ten bude až zítra.
Dnes se nic nového nestalo. Zůstanu na stomatologické JIP až do zítra, ráno bych měl jít na operaci hned jako první. Tedy někdy kolem 8. hodiny. Náladu mám stále stejnou. Maličko nervózní, ale už z toho všeho docela unavenej. Čtu si, poslouchám hudbu na mobilu. Kolem na JIP vládne celkem ruch.
Vedle mě přivezli během dopoledne pána po operaci. Co jsem se doslechl, vyndavali mu nějakou cystu z čelisti. Odpoledne už si došel sám na záchod. Skvělý.
Sestřičky jsou tu moc milé, ptají se jestli nechci něco ke čtení, jestli mi něco nechybí. Kdyby to nebyla JIPka, kde u každého pacienta je monitor, skoro bych si myslel, že jsem opravdu někde v lázních. JIP ve VFN na Karlově náměstí je rekonstruovaná a působí opravdu příjemně.
Asi by sem nikdo nešel dobrovolně, ale když už tu člověk je, necítí se tu jako odhozený kus hadru, ale jako člověk. A to mě uklidňuje.

Zítra mi držte pěsti. V tuhle dobu bych to měl mít už za sebou…

 


Všechny díly seriálu o rovnátkách a čelistní operaci:

 

Chystáte nový digitální projekt nebo službu? Potřebujete se hnout z místa? Pomůžu vám to vysochat. Kontaktujte mě: