Asi mi dáte za pravdu, že čas na dovolený plyne jinak, než v zaměstnání. Jestli rychleji, veseleji či naopak pomaleji, to je teď věc vedlejší. Zaráží mě ale jiná věc. Už loni, při 15 denní dovolený jsem si všiml, že integrál práce (česky: množství vykonané práce za určitý čas) je jiný z pohledu toho, kdo se dovolenkuje a jiný ve skutečnosti pro ty, kteří sedí v práci. Je to asi trochu zamotaný, proto uvedu příklad.

Na dovolený uběhne jeden celý den, ale z pohledu toho, kdo se dovolenkuje, uběhne v práci pro ostatní kolegy jen nepatrná část tohoto času, například jen 4 hodiny. Takže, zatím co já jsem mimo zaměstnání 15 dnů, v práci jakoby uběhly třeba jen 4 dny.

Jinými slovy. Já si na dovolený představuju, kolik věcí se za dobu mé nepřitomnosti stihne udělat (resp. ostatní udělají :-), po návratu s hrůzou zjistím, že se udělalo daleko míň práce, než jsem si představoval. Jako by se zastavil na chvíli čas a já dovolenkoval v nějaké časoprostorové díře. Bohužel jen pohled na výplatní pásku prozradí, že jsem byl skutečně tak dlouhou dobu pryč.

Například loni. Dva týdny jsem byl pryč. Představoval jsem si, co všechno bude hotové, až se vrátím. Realita byla ale taková, že po návratu jsem měl pocit, jako kdyby uběhly v práci pouze dva dny. Kromě neuvěřitelného množství emailů se nestalo prakticky nic.

Není to ale o tom, že by lidi nepracovali. Prostě tím, že je člověk mimo pracovní prostředí, tak vnímá věci v úplně jiném měřítku. Podobný syndrom můžeme nalézt i u některých vedoucích pracovníků, kteří nejsou hlouběji ponořeni do práce svých podřízených. Zdá se jim, že vše musí být hotovo skoro hned. Ale to jsem trochu odbočil.

Tato relativita času se projevuje i tím, že když odjíždím na dovolenou, mám pocit, o co všechno během nepřítomnosti přijdu a jsem z toho nervózní. Když se pak vrátím, jsem naopak rozmrzelý z toho, že jsem kupodivu o nic nepřišel a vše je víceméně při starém. Je to trochu schizofrenní, ale je to tak. Asi budu muset mít ještě hodně dovolených, abych si na relativitu pracovního času zvykl.