O horách bych toho mohl napsat mnoho. Pro mé nohy jsou tři dny až až. Pak už stehna pálí, otlačené nohy do přaskáčů nechtějí a kolena vypovídají službu. Před odjezdem na výlet jsem měl obavu, aby vůbec byl v Čechách sníh. Jak jsme se ale přiblížili ke Krkonošům, obavy opadly. Už z dálky na nás svítily bílé vrcholky hor a bylo jasné, že lyžovat se bude.

Dobrá, nebudu opisovat od Vidláka, který pěkně popsal náš výlet do hor. Jen už od minulého týdne nějak nemám slinu, vyjadřuju se jako šestileté dítě a vůbec mám pocit, jakoby mi kleslo IQ na bod mrazu. Naštěstí se to neprojevilo na lyžích, ty dvě buňky, které v mozku ještě přežívají, zvládly koordinovat svaly v těle tak, abych spadl jen několikrát. A nezabil se při tom.

Ne, nebyla to typická chlastací akce. Opravdu jsme lyžovali. V pátek jsme vyrazili z Prahy už dopoledne, abychom stihli ještě odpolední lyžování. Povedlo se. První sjezd jsme všichni označili za nejistý. Další sjezdy už byly jistější. Alespoň v mém případě. Lidí na Javoru v Peci pod Sněžkou bylo v pátek docela málo, takže se nám i ta načerno koupená nepřenosná permice vyplatila. Sníh byl velmi dobrý (na to, že v nížině už panuje jaro), snad jen těch pár boulí na svahu mi znepřijemňovaly jízdu.

O skůtru už povídal Píďa na svém Vidloblogu, stejně tak se vyjádřl pochvalně o ubytování v TJ Spofa i o tamní kuchyni. Všechno výborné a odpovídající horskému prostředí. První večer z pátku na sobotu jsme probírali obvyklá témata - trochu práci, trochu život, ale hlavně dvě zásadní témata. Kdo, jak, kdy a s čím boural a jak jedoucí policejní auto může změřit rychlost jiného jedoucího auta. No, nebudu popisovat celou anabázi. Jeden nejmenovaný spolulyžník se nám snažil vnutit myšlenku, že pomůže Doppler. Vysvětlím stručně. Policejní auto si změří dopplerem svou rychlost odrazem od stojícího kolíku (sloupu), pak provede spektrální analýzu, aby zjistil, že to byl opravdu sloup a ne pochodující člověk. A nakonec totéž udělá s projíždějícím autem. Z obou hodnot pak zjistí výslednou rychlost měřeného auta. Spolulyžník s touto teorií pochopitelně neuspěl. Odsoudili jsme ji jako zhola nemožnou k předčasnému zániku. Ale doppler se stal alfou a omegou po zbytek víkendu :-).

Během toho povídání jsme objevili na nápojovém listku komunisty pod ledem. Opět odkazuji k Vidlákovi, tam je přesně popsán recept. Je to takové fajnové pití, po kterém se neušklíbnete. Likvidovat takhle komunisty nás bavilo. Tím víc, že cena byla taky silně socialistická. Patnáct kaček za jeden shot. No, neberte to. Za dva večery jsme takhle pěkně popravili 43 komunistů. Nevím, proč zrovna 43, když nás bylo šest. Patrně ten jeden byl pro kuchaře.

Joo, kuchař (kdybych si pamatoval jméno, stejně bych ho neřekl), jak už napsal Vidlák, nás za to naučil spoustu pěkných her. Bavili se nejvíc ti, kteří prokoukli jeho fígle dřív, než ti ostatní. :-) Tento večer plný her proběhl ze soboty na neděli. V deset, kdy jsme byli úplně down z večerního lyžování, jsme si představovali, jak do půlnoci budeme už chrnět. Když jsme si připíjeli rundou "půlnočních komunistů pod ledem", ještě jsme doufali. Pak to kuchař rozjel ve velkém a až ve dvě nás vyhodil se slovy "a v děvet ať jste na snídani, dýl vám to tu sušit nebudu".

Mno jo. Jenže cestou do postelí nás odchytli instruktoři, kteří právě přijeli s novým turnusem a že nás zvou. Tak jsme si přisedli. Za dvě hodiny posedávání několikrát zarotovala tulamorka, až se jí odstředivou silou podařilo celou vyprázdnit. Postel nastala až ve čtyři ráno. Někdy kolem deváté ráno dorazil do našeho doupěte Honza. S otázkou "jdeme na tu snídani"? Na Honzu je spoleh. Večer říkal, že si nařídí budíka a učinil přesně tak, jak pravil. Jenže jeho otázka zůstala nezodpovězena. Pochopil rychle a šel také dospávat. Snídaně opět nebyla.

Neděle už byla skoro pro všechny dost náročná. Po dvou dnech lyžování se nebylo čemu divit. Já jsem poslední den už jel jen na půl plynu a dával jsem pozor, abych nepřišel k úrazu. I ty dvě buňky měly problémy koordinovat moje pohyby. Ale za tu srážku s lyžařem, který zcela nelogicky a proti všem dopplerovským zákonům ve svahu couval, opravdu nemohu. Oba jsme to přežili. Až druhý den jsem začal cítit, že jsem do něj vrazil pravým ramenem.

Začal jsem Vidlákem, Vidlákem i skončím: "Na předávání lžíce “se S” a “bez S” budeme všichni určitě dlouho v dobrém vzpomínat. A myslím, že to nebude to jediné."  A dodám sám za sebe. Akce to byla velmi vydařená. Dokonce ani nebyl čas na to, abycom probrali nějaké konkrétní pracovní věci. A vo tom to je.