Právě čtu knihu Konflikty mezi lidmi od Jara Křivohlavého. Je to kniha populárně naučná, čili žádný komerční bulvár, spíše učebnice pro širokou veřejnost. A protože mě to docela baví, čas od času sem možná napíšu nějaký svůj komentář. A to hlavně proto, že se k tomu určitě budu chtít někdy vrátit...

Úvod každé knihy samozřejmě tvoří předmluva, věnování a další zbytečnosti, ale někdy také vysvětlení pojmů. A tím se dostávám k tomu, co mě dnes zaulajo. Je to definice konfliktu podle počtu zúčastněných osob.
Těch kategorií je více (autor uvádí 4), já vybírám dvě nejrozšířenější: interpersonální a intrapersonální konflikt.
Interpersonální konflikt je konflikt dvou lidí, na tom není nic nového. Ale existuje ještě intrapersonální, což je vnitřní (osobní) konflikt jedné osoby. Klasickou ukázku přivedl na svět už světový Shakespeare svým Být či nebýt. To je jednoznačný rozpor uvnitř sebe sama.
Zajímavé na tom je, že se tyto dvě skupiny konfliktů mohou, dle mého, navzájem dost silně ovlivňovat.

Jen si teď kladu otázku, zda může vnitřní rozpor jedince vyvolat konflikt s někým jiným. Odpovídám si ano. Už jen tím, že člověk neví co chce a tak je se jednoduše stává "vytočitelným".
Na druhou stranu, drtivá většina konfliktů spíše pramení (zjednodušeně) ze silného či slabého fundamentalismu. Přesněji řečeno z neústupnosti od představ, postojů nebo názorů. Napadají mě dva k tomu příklady:

Příklad 1 - manželé fundamentalisti:
Manželé se dohadují, jak postaví novou postel do ložnice. Manželka tvrdí, že musí být uprostřed kvůli proudění vzduchu. Manžel preferuje přiražení do rohu, kvůli stabilitě. Jak je vidět, každý sleduje jiný cíl. :-)Konflikt je na světě. Nikdo neustoupí, oba mají pravdu. Co s tím? Kdyby jeden z nich měl v sobě intrapersonální konflikt, zřejmě by se nechal přesvědčit svým protějškem a konflikt by se nekonal. Hádka končí v lepším případě na pohovce v obýváku a problém nového letiště v ložnici se odsouvá na neurčito. V horším případě se poperou. :-)

Příklad 2 - intrapersonální konflikt cyklisty
Vyprahlý cyklista je na delším výletě. Už je docela unavený a nejradši by se viděl doma ve vaně. Až dojede na křižovatku. Jedna cesta je delší, ale lemují ji dvě hospody. Druhá je kratší a navíc vede z kopce. Pojede-li delší trasou, uspokojí jednu svou potřebu (žízeň). Zvolí-li druhou možnost, bude brzy doma, dá si vanu, ale doma nemá ani kapku oblíbeného Staropramenu. Chtěl by obě varianty naráz. Labilnější jedinec by se z toho mohl zhroutit. Těžko se sám se sebou může poprat nebo pohádat. Co s tím? Žádná tragédie, něco se oželí. Normální člověk se nakonec nějak rozhodne. V tom je rozdíl od předchozího příkladu, kde rozpor může vyústit i v rozchod a problém se nikdy nevyřeší.

Z těchto dvou příkladů mi plyne jednoznačný závěr nebo spíše ponaučení. Pokud dojde ke konfliktu dvou lidí, kteří jsou spolu v nějaké pozitivní vazbě (mají se rádi, respektují se apod.), vždy se nakonec zachovají jako jeden celek s "pouze" intrapersonálním konfliktem, který se dá řešit lépe. Protože v tu chvíli je jen jeden problém a jeden řešitel (tj. manželé jako jedna myslíci jednotka).

Na druhou stranu, odvěcí nepřátelé se nemohou nikdy domluvit, protože jejich problém nikdy nebudou řešit jako jedna myslící jednotka s intrapersonálním konfliktem. Proto se u některých konfliktů povolávají do služby vyjednávači, kteří mají za úkol soustředit názory obou stran do "jedné hlavy" a tím umožnit řešení konfliktu objektivně jako by to byl intrapersonální konflikt jedné osoby.

Tak nevím, mám tento text vypublikovat nebo ne? :-) (hádejte, jak jsem se rozhodl :-)