Milý deníčku,

je tomu více než 2 roky, co jsem se pustil do dlouhodobého, občas bolestivého a vesměs  spíš nepříjemného "projeku". Ano, je to vlastně takový projekt. Měl nějaký začátek, má milníky a má i nějaký cíl. Dokonce čerpá i nezanedbatelné zdroje. Časové, finanční a další. Tenhle projekt, byť má skoro roční zpoždění, se nedávno přehoupl do další a snad už závěrečné etapy.

Vyvrcholení nastalo ve středu 3. 2. 2010 v 8:30 a trvalo zhruba 2 hodiny. Okamžik, který dělí můj život na část PŘED a část PO, jsem dlouho očekával. Nejprve s obavami, pak ale spíš s očekáváním a možná nakonec i s trochou těšení se.

Přirovnal bych to k takovým důležitým okamžikům, jako jsou třeba státnice, které si většinou velmi dobře člověk pamatuje. Tedy pamatuje si co bylo před, co bylo po tom a nezřídka i jak to probíhalo a co měl na sobě. Nebo třeba i jak se cítil. Taky člověku nějakou dobu teprve dochází, co vlastně dokázal. Nejinak je tomu v tomto případě. A protože to je pro mě velmi významné, nelze jinak, než si to poznamenat sem. :-)

Tenhle projekt měl, kromě primárního účelu, ještě nějaké další vedlejší efekty. Bohužel většinou negativní a to zejména pro mé okolí.

Mezi ty důležitější patří třeba to, že nezanedbatelně akceleroval moje rozloučení a odchod z předchozího zaměstnání. Když už jsem věděl kdy nastane tento milník, měl to být únor 2009, uspíšilo to mé rozhodnutí a stanovení termínu odchodu. Byť se poté díky řekněme technickým problémům, projekt odsunul. Postupně téměř o rok.

Projekt měl také na svědomí věty začínající slovy "Až to budu mít za sebou..." a ovlivnil i vývoj naší firmy, i když opět spíše nepřímo. Odkládaly se některé aktivity (zejména v lednu - březnu 2009). Došlo k určitým ztrátám a nepříjemnostem. Tehdy určitě, a teď bohužel také. Ale na druhou stranu, vše špatné je snad  k něčemu dobré.

Po týdnu intenzivního čerpání peněz, které jsem za svůj pracovní život naposílal do zdravotního pojištění, a skoro už týdnu doma, mě čekají nyní další cca 4 týdny více či méně omezené činnosti, kdy budu srůstat a zjišťovat, zda a případně kde odlétla nějaká ta tříska.

Svých nových pár gramů titanu si budu samozřejmě hýčkat. Jak by řekl paroblb - nechci se nikoho dotknout, ale kdo z vás tohle má? :-)

Když na něco téměř dva roky čekáte a víte, že to bude pekelně nepříjemný, představujete si, jaké to bude "po Tom", nutně vás to musí nějak ovlivnit. V určitých fázích i trochu zatemnit mozek. Soustředíte se na jednu věc a všechno ostatní musí jít stranou. Všechno. Opravdu.

Přesto doufám, že jsem tím zatěžoval své okolí co nejmíň, i když to zejména pro nejbližší okolí  nebylo někdy úplně jednoduché... :-) Teď ... snad se vracím do normálu.

Ještě jedna věc. Před maturitou se zdá maturita jako něco naprosto nepřekonatelného. Ale po ní to všechno vypadá jako úplná brnkačka. U mě je to nyní stejné. Před sebou jsem viděl vysoký kopec s ostrým trním, který jsem musel s krátkými nohavicemi překonat. Teď pomalu sestupuju z jeho vrcholu, moc škrábanců naštěstí nemám a najednou se mi zdá ten kopec docela nízký.

Stálo to vůbec za ty nervy? Nečekal jsem od toho mnohem víc útrap? Mám skutečně to nejhorší za sebou? To jsou otázky, které ale neřeším.

Důležité je to, že jsem to přežil. Mno a teď nemusíme se nad tím nějak moc rozplývat a jedeme dál, co?

A cože jsem (si) to tehdy říkal, že "... až to budu mít za sebou, tak ..."? Tak co tedy? Teď mám dojem, že těch věcí bylo docela dost. Už jsem nejrůznějšími úkoly, nápady a novými cíly popsal celou jednu A4.

Za rok tohle všechno, co tu píšu, vyprchá. Tenhle milník jsem poslední dva roky považoval za natolik důležitý, že jsem sem prostě nemohl něco nenapsat. A to i přesto, že tomu, milý deníčku, zatím moc nerozumíš. Nevadí. Nemusíš tomu rozumět.

Ostatně, od toho tě mám, víš? Abys mi čas od času připomněl, kde jsem se nacházel a co jsem si myslel "tehdy v tom roce XY". Za rok si tohle zase třeba přečtu a uvidím.

Kvůli tomuhle jsem držel antidietu ... nakonec bohužel skoro celý rok (až se mi to málem vymklo z rukou :-) - více v Převráceném předsevzetí.

Stejně tak jsem si treď našel a přečetl více než dva roky starý zárodek k dnešnímu článku - ten se dá najít v bodě 6 v tomto zápisku: http://www.hlava.net/clanek/udelej-si-sam-aneb-postrehy-z-pole/

Tak to tehdy začalo. Prostě jsem se rozhodl. A věděl, že to bude muset chtě nechtě dospět až sem. Že to bude mít nakonec nějakou pointu. Ten pocit z tehdejšího rozhodování mám v sobě dodnes. Cítím v něm sílu, která je postavená na jistotě správně zvoleného cíle. Ale také na jistotě toho, že to nebude žádná procházka růžovým sadem.

Nějakým trním ještě budu muset nejspíš projít, než se mi podaří tento projekt dokončit úplně. Nechci vykřikovat hop, dokud jsem ještě v běhu a kolem ty pichlavé trny. Ale už není opravdu cesty zpět. Nezbývá než táhnout dál a dál poslušně srůstat. Jak by řekl mistr Cimrman.

A tak to prostě je.