Před třemi lety jsem se věnoval 11. září z odstupem dvou let. Dnes je to už pět let a dovolím si tedy další malé ohlédnutí. Nedávno jsme se dívali na film United 93 (režisér Paul Greengras), který zachycoval poslední okamžiky letu, který díky pasažérům nenarazil do Bílého domu (ale zřítil se před dosažením cíle). Po pěti letech se to zdá být více fikce, než skutečnost.

Jenže, ona to skutečnost byla! To se opravdu stalo! Opravdu se několik šílenců zmocnilo letadel a provedli něco, co bylo do té doby možné jen ve filmech. Řečeno sportovní terminologií, ti grázlové posunuli laťku pekelně vysoko. Kdo by si kdy představil, že by někdo byl natolik zfanatizovaný, že by byl ochoten položit život kvůli nějaké ideologii. Září 2001 viditelně odkrylo to, co si nikdo nebyl do té doby ochoten připustit (ač se to dělo i před tím, ale ne v takové míře). Totiž, že nenávist lidí nezná hranic.

Vrátím-li se k filmu, který se jako jeden z prvních zaobírá tématikou 11. září, nemohu se nepodělit o jeden svůj pocit. Jak jste si dříve představovali teroristu, který je ochoten zabít sám sebe? Jako zrůdu, která mává výbušninou kolem sebe, je špinavý a smrdí. Ale skupina teroristů z 11. září vypadala úplně jinak. Byli to na první pohled normální lidé, skoro bych se nebál říct, že byli i docela sympatičtí. Nijak nevybočovali. Ale to, co měli v hlavě, to z nich dělalo zabijáky 21. století. Byli to lidé, kteří až do své mučednické smrti chodili mezi normálními lidmi, studovali, tvářili se vesměs normálně. Byli skoro neodhalitelní.

Co se tedy změnilo? Dnes už vidím, že něco ano. Nebezpečí spočívá v tom, že žijeme v nevědomosti. To bylo i před 11. záží. Jenže dříve jsme nevěděli, že nevíme. Dnes už víme, že nevíme nic. Co bude následovat? Samozřejmě nevíme. Víme jen to, že budou-li chtít, nikdo jim v tom nezabrání.

Na závěr si dovolím malou odbočku (cimrman tomu říká úkrok stranou). V porovnání s tím, že už víme, že nevíme, se zdají být problémy dnešního politického uspořádání a vztahů na politické scéně velmi úsměvné. I zde se však něco změnilo. Také došlo k posunutí laťky dost vysoko. Bohužel nikoliv směrem k dobrému, ale přesně opačným směrem.

Při víkendovém sledování mistra "podívejte se, já si myslím, pánové se beze mě nehnou, ten a ten to neustojí, měl by si uspořádat svůj osobní život", k tomu reakce jiného mistra typu "je to nemocný člověk, bojí se, spolupracuje s mafií" atd. a bez ohledu na to, co z toho je nebo není pravda, je vystupování některých nejvyšších činitelů na zvracení. Jeden obviňuje druhého, druhý prvního, třetí se směje a čtvrtý modlí. A ostatní? Jen tiše zírají.

Když se nedohodnou dva chlapečci na malinkém českém písečku, jak mají pak komunikovat národy mezi sebou, natož národy, které mají úplně jiné smýšlení? Těžko. A je mi z toho smutno.

Při sledování filmu United 93, který vycházel ze skutečnosti a spíše se blížil dokumentu, jsem se moc nesmál, spíš mě mrazilo. Byla to tragédie tehdy, je to tragédie i dnes. Až někdo zfilmuje události léta 06 na české politické scéně s odstupem pěti let, bude to taky tragédie. Stejně jako je tomu dnes. Jen s tím rozdílem, že za pět let si budeme říkat (doufám), jak jsme mohli být tak hloupí, že jsme jim to trpěli a neposlali je v plaveckých úborech vojenským speciálem až za hranice dálné Sibiře. Bez zpáteční letenky.