Dnes je sice už dávno po Štědrém dni, ale to mi nezabrání napsat o tom, jak jsem nakupoval dárky. Přenesme se do 22.12.2003. Letos jsem to udělal zase trochu jinak. Je dopoledne a já vymýšlím, co komu tedy koupím. Pečlivě sestavuji nedlouhý seznam. Oproti předchozímu plánu ještě zůstávám v Praze, v domění, že zde bude větší výběr a všeho přebytek. Rozmýšlení mi trvalo půl dne a tak jsem do města vyrazil až po druhé hodině odpolední. Myslel jsem si, že když vím, co koupit, nebudu nervózní a lidi mě nebudou nasírat už jen svou přítomností. Inu, v životě opáčně to bývá.

Řekl jsem si, že nejlepší místo pro start nakupování bude Carrefour na Smíchově. Ano, ten nechvalně známý objekt, proti kterému ale já sám nemám (možná narozdíl od jiných) zatím žádné předsudky.:-)
Kolona směrem od Modřan na Smíchov nebyla až zas tak dlouhá a "zasekaná", jak jsem očekával, takže po slabé půlhodince už jsem hledal v prvním podzemním patře místo na zaparkování. Kupodivu, zaparkoval jsem těšně u vchodu. Bezva, nebudu to mít daleko.

Hned jsem vlezl přímo do Carrefouřího druhého patra, vytáhl PDA se seznamem a začal čmuchat. Na seznamu bylo hlavní položkou CDčko, které jsem sháněl delší dobu. Samozřejmě v Carrefouru ho neměli. Po půl hodině procházení mezi regály jsem hodil do košíku první věc: balící papír. Hurá. Už mám to "nic" do čeho zabalit. Jedu dál. Zaujala mě jedna kniha od Michala Viewegha - Báječná léta s Klausem, kterou jsem sice neměl na seznamu, ale bude se hodit. Šup s ní do vozíku. Po další čtvrthodině, kdy jsem měl ve vozíku jednu knihu a deset metrů balícího papíru, jsem jel kolem sportovního oddělení a napadlo mě, že bych si mohl koupit squashový míček se žlutou tečkou. Hups ho a byl v košíku.

Bezvadný, takže po bezmála hodině jsem nakoupil pro sebe míček, jednu knihu a balící papír. A seznam věcí jsem vůbec nepotřeboval.

K sakru. Kde to jsme? Copak někdo do Carrefouru ohlásil seznam věcí, které sháním a obsluha je pečlivě ukryla? No, asi jo. Nebo vymýšlím nesehnatelné věci? Tak to zas asi ne, takovou fantazii nemám.:-)

Hodil jsem tedy do košíku něco k jídlu a jsa v šoku jel k pokladně. To už jsem byl poměrně vycukanej, protože takový neúspěch jsen nečekal. Že já blbec sem vůbec jezdil, to byla ztráta času. Naštěstí mé bezprostřední okolí reagovalo klidně (tj. nestřílelo se) a i když projet s košíkem přímo kolem regálu bylo nemožné a podobalo se to spíš slalomu, zachoval jsem klid. Začal se totiž ozývat hlad a zval mě na gyros do 2. patra. Tomu jsem nemohl odolat.

Jídlo, světlý to bod. Vypustil jsem z hlavy běsnění davů, nadávky za najíždění košíkem na paty a ponořil se plně do jemného kuřecího masa s hranolkama. Zapil colou a byl na chvilku relativně (u)spokojen.

Tak, konec siesty a jdeme. Směr Bontonland na Václaváku. Už poněkud unaven a zmožen bloumal jsem po Bontonlandu a hledal zmíněné CDčko. Otupěn a odevzdán osudu jsem si prohlížel blbosti místo toho, abych cíleně hledal. Smolíčku pacholíčku, kde se paseš?

Nakonec mě z mého blouznění vytáhla víla a ukázala mi cestu k vysněnému CDčku. Zaradoval jsem se, uchopil CD a spěchal k pokladně. Nebudu platit kartou, peňauze ještě mám a stejně neznám asi PIN mé nové embossované kolegyně.

Přede mnou někdo platil pětisetkorunou, já chtěl platit tisícovkou. Jak jsem byl omámen, vsugeroval jsem si, že zákazník přede mnou nepodává pokladní svou bankovku, ale naopak, že já ji podávám v předstihu tu mou. Po necelé minutě jsem přišel na řadu a prodavačka ode mě vyžaduje paňauze. A já povídám: "Už jsem vám přeci dal tu tisícovku.". "Nic jste mi nedával...", kontruje prodavačka a dodává "tohle mi nedělejte". V tu chvíli se probouzím a zjišťuji, že ona tisíckorunačka ještě neopustila teplo peněženky a že klamu již tak dost vystresovanou prodavačku. Tohle se mi fakt ještě nestalo.

Omlouvám se, platím a rychle odcházím. Tak to se mi zase něco povedlo. Ožebračit ubohou prodavačku jsem chtěl. Raději líbám svou můzu za to, že mě zachránila před žalářem a prchám do podzemí. Vynořuji se opět u Anděla, který ukazuje mi cestu zpět k autu. "Hurá, začalo sněžit, to bude jízda", říkám si. A taky jo. Jel jsem jako připosr...

No nic. Dnes už raději nic nepodnikám. Jeden trapas a milión podrážděných lidí mi zase stačí na rok dopředu.

Ať žijou další Vánoce v roce 2004.