Výběrová řízení jsou k tomu, aby vyhlašovatel výběrového řízení vybral pro sebe toho nejlepšího kandidáta na dodávku nějakého zařízení, prací apod. Je to taková soutěž o to, kdo nabídne víc, líp, hezčeji, sympatičtěji. Po několika dnech (týdnech), kdy spolupracuju jednak na přípravě zadávací dokumentace (jako konzultant vyhlašovatele), tak i na nabídkové dokumentaci pro jinou zakázku (jako uchazeč, souvislost s předchozí zadávačkou je jen časová), uvědomuju si, že takové výběrové řízení má ještě jeden postranní pozitivní efekt. Tedy vlastně dva efekty, ale po jednom na každé straně.

Vyhlašovatel musí sepsat zadávací dokumentaci. To ho stimuluje k tomu, aby se pokusil co nejpřesněji popsat své představy o výsledku. Nutí ho to přemýšlet v souvislostech. Musí promítnout své představy do něčeho, co ještě třeba ani neexistuje a co si musí jen představovat. To ho ale na druhou stranu může dovést k nějakému novému a zajímavému nápadu. Musí začít s myšlenkou na to, jak by si představoval konec celého tohoto procesu. (neradí tohle náhodou taky Covey? :-). Celé to může vést k daleko kvalitnějšímu výsledku.

Uchazeč musí mít také velkou představivost a z vyhlašovatelem předložené zadávačky musí odhadnout, co vlastě ten vyhlašovatel VŘ chce. Podstatné je však to, že to uchazeče nutí si utřídit seznam toho, co všechno umí a co může nabídnout. Já jsem s překvapením zjistil (a to jsem si moc nevymýšlel :-), že jsme se za poslední rok či dva hodně posunuli dopředu, a že toho můžeme nabídnout mnohem víc, než jsem vůbec tušil. A stejně jako vyhlašovatele to nutí myslet v souvislostech, domyšlet, co by se dalo ještě s tou či onou funkcí (v našem případě redakčního systému) zajistit a nabídnout to vyhlašovateli jako přidanou hodnotu.