Krátce před půl devátou večer 13. listopadu 2009 nejprve pohasla světla v už tak futuristicky vyhlížejících útrobách O₂ Arény, aby se posléze rozsvítil paprsek osvětlující jedno ze schodišť mířících na plochu arény. Tam kráčel on. Jean Michel Jarre. Člověk, legenda, in natura.

Po krátkém přivítání a stručném představení elektronických nástrojů ze sedmdesátých let minulého století a po představení dalších spoluhráčů, vyloudil Jarre první tóny legendárního Oxygene. Úroveň hlasitosti byla o poznání vyšší, než když si totéž album dnes pouštím doma. Hluboké tóny s neuvěřitelnou dynamikou hned zkraje napumpovaly obrovský prostor haly očekáváním, že dnešní večer bude neopakovatelným originálem. 

A taky že jo. Jak jsem zmiňoval v předchozím článku Jean Michel Jarre v Praze - koncert hudebního mága se blíží, nejdříve jsem váhal, ale pak jsem si řekl, že by se to nemuselo už opakovat. Jak jsem měl album naposlouchané z CD, měl jsem během koncertu občas pochybnosti, zda hraje ještě stále totéž album. Improvizace byla cítit ve vzduchu.

Samozřejmě, že ve srovnání s jinými koncerty typu U2, Daniela Landy apod., tento koncert byl statičtější. Jarre  pobíhal po pódiu, kroutil knoflíkama, občas si bouchnul do nějakého syntíku a jinak se nic moc nedělo. Občas jsem měl pocit, že spíš než hraní na syntezátory, připomínají jeho pohyby páčení zamčených vrat násadou od lopaty.:-)

Hudba byla skvělá. Pěkné odreagování. Ten den byl opravdu náročný, lítal jsem jak hadr na holi, auto jsme parkovali na místě, kde by ho policie mohla beze studu odtáhnout a tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem se začal na koncert soustředit. Když jsem se už už dostával do té správné pohody, Jean Michel Jarre udeřil naposledy do kláves a začal se loučit. Thank you, thank you very much, it was great to share this night with this audience... To mě trochu rozhodilo. Vždyť se ještě ani pořádně nerozjel a už konec?

Nakonec přidal ještě dva songy a pak se slovy See you soon zmizel v zákulisí. Nevím, jestli to bylo tou nadpozemskou hudbou, ale připadalo mi, že čas se zhustil do 5 minut. Moje první slova po rozžhnutí světel  v ochozech byly: Bylo to nějaký krátký. Dobrý, ale krátký...

Tak snad někdy příště. See you soon.

PS: Bylo tam také pár plničů YouTube - jeden z nich - moderátor Mirek Pakr (jeho web zde)- umístil čtyřdílnou reportáž z koncertu Jean Michel Jarre in Prague na YouTube sem.