Před 14 dny jsem tu v článku Děkuji, odcházím popisoval, jak jsem se rozhodl opustit současné zaměstnání. Rozhodování to bylo velmi těžké, ale to jsem ještě netušil, že s krátkým odstupem se bude zdát tohle mé rozhodnutí jako to z těch jednodušších.

STOP. Chtěl jsem napsat pojednání o tom, co mě přimělo k tomu rozhodnutí, co se vše událo během těch dvou týdnů a co najednou vidím jinak (jasněji), než dřív.

Začal jsem takto: "Dnes jsem už konečně schopen popsat to, co jsem před několika týdny jen matně cítil a co předcházelo mému rozhodnutí...". Po hodině psaní a mazání a psaní a mazání a psaní a mazání jsem napsal jen to STOP. A dodávám. Kraviny píšeš, Edíku.

Uvědomil jsem si, že píšu bláboly. Že je to buď pojednání o tom, jak jsem konečně vystoupil z kruhu a takový ty kecy o tom, že jsem plný energie a vše je jasnější a mám sílu pohnout skálou. Nebo to byly interní záležitosti, o které bych se docela rád podělil, ale musel bych tím pádem zobecňovat a byla by z toho akorát tak slátanina o ničem. Holt, takový je úděl těch, kteří si píšou veřejný deníček. A taky jedním z odstavců, který jsem smazal, byla typická posilovačka (FF by řekl masturbace) ega. O tom, jak jsem konečně udělal rozhodnutí a co (nebo kdo) mě k tomu nejvíc přimělo a takový ty filosofický žvásty o ho*ně. Pro mě je zajímavé se v tom prohrabat, ale v textovém editoru to vyznívá docela dost trapně. Takže nic.

Jediné, co bych teď rád řekl a vyslal do světa je toto:

To, že jsem přehodil výhybku ještě neznamená, že vím po které koleji nakonec pojedu. Prozatím mi stačí vědět to, že jedu.